Nastavujme neustále druhou tvář

Ve svém slavném Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Neodporujte tomu, kdo je ničemný; ale ať ti dá políček na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou“ nebo „nastav mu i druhou.“ Ježíš chtěl nejspíše říct, že pokud se nějaký člověk snaží s někým vyvolat spor prostřednictvím doslovného políčku — nebo zraňujícího sarkasmu —, ten, kdo je terčem takového útoku, by se měl vyhnout oplácení. Měl by se vyvarovat jednání, které by spustilo řetězec dalších a dalších odvet. Ježíš měl spíš na mysli, že bychom se neměli nechat vyprovokovat k odvetě, tedy že bychom se my sami neměli stát útočníky. Pokud to jde, je moudré předejít střetu tím, že se vzdálíme…

Jak moc těžké, něco takového je pro muže, otce rodiny, veřejně poníženého, navzdory jeho zásluhám a snahám o zlepšení vzájemného soužití. Chtěl jsem být pomyslným mostem, mezi dvěma komunitami, aby se v našem městě žilo lépe. A pak si to napochoduje nějaký namachrovaný Čech do podniku, kde se ve vší slušnosti již pár hodin bavím s přáteli a začne na mě hulákat přes celý Sport-bar:

„Co tady dělají špinavý cikáni?!“

„Okamžitě odsud táhni, tohle je podnik jenom pro bílé!!“

„Černý cikáni tady nemají co pohledávat v české hospodě!“

„Vypadněte odtud černý huby, nebo vás všechny pozabíjím.“

Víc a barvitěji jsem tento víkend dostával políčky na pravou tvář a já nastavoval tu druhou. Nekonečná série nadávek hanobících moji národnostní menšinu, neúnavně útočilo na mě jako jednotlivce, ale zároveň na skupinu obyvatel, Romy jako takové. Plná hospoda a jediná malá, křehká servírka se mě zastala a rasistického útočníka okřikla. Smutné a zároveň traumatizující. Dosáhl jsem svého a nenechal se vyprovokovat, avšak spokojený jsem z toho nebyl. Nedosáhl jsem tím vnitřního prozření, ani naprosté blaženosti. Neměl jsem pocit, že bojuji proti temnotě světlem, ani jsem nezmoudřel. Spíš jsem se zlobil sám na sebe, že můj vnitřní etický kodex je o nastavování druhé tváře, když mě to právě teď tak moc duševně drásá. Ponížení, které jsem prožíval je nezměrné a touha po pomstě je tak silná, až mě to děsí. Ze všeho nejvíce to, ale ranilo mou důstojnost. Důstojnost člověka, který do roztrhání těla panáčkuje, abychom tady všichni mohli žít v pohodě. Tolik hodin snažení a práce, na úkor vlastní rodiny. Čas trávený s aktivisty a lidmi, kteří chtějí pozitivní změny, jsem měl nejspíš věnovat svým dětem, ale já raději pomáhám v procesech integrace národa. Vím, že mnozí neustále vhazují lidi jako já do jednoho pytle spolu s ostatními a jsem na to připraven. Ve chvíli, kdy to osobně naživo schytám přímo do tváře, jsem stejně šokován. Jsem prostě snadno definovatelný, budu navěky středem pozornosti, nikoliv svými schopnostmi a kvalitou charakteru, nýbrž barvou své kůže. Vůbec nevím, jestli bych něco takového dokázal kočírovat ještě jednou, děsí mě vzrůstající nenávist v mém nitru. Ta lítost, postupně přetavující se v hněv, by mohla být spouštěčem a já budu donucen své schopnosti a intelekt upřít směrem, kterým nechci.

Pochopitelně, že jsem věc oznámil PČR a sepsal výpověď. Útočníkovo jednání naplňovala podle mého nejméně tři ustanovení paragrafů trestního zákoníku, ale jsem skeptický a vnitřně se smiřuji s tím, že budu vyrozuměn o tom, jak jsem se stal poškozením v incidentu, který bude řešit přestupková komise. I tento scénář bude mít dopad na mou psychiku a předsevzetí. Děsí mě budoucnost a já smekám, opět před Ježíšem pomyslný klobouk. Podruhé, už tu druhou tvář asi nastavit nezvládnu.

zdroj: www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/drahomir-radek-horvath-nastavujme-neustale-druhou-tvar

Otevřený dopis prezidentu republiky

Vážený pane prezidente
Ačkoliv jsem Rom, což v dnešní době a v této zemi evokuje všelijaké asociace, tak se kupodivu snažím být dobrým člověkem a zejména řádným otcem svých dvou dětí. Vzdělám je v historii naší země, vodím je do muzeí, na hrady a zámky, do zoologických zahrad a také na sportovní utkání. U nás ve městě zejména na hokejová a také fotbalová utkání. Za svůj život jsem byl přímo několikrát konfrontován s nerovným zacházením a jsem v takové, myšlenkové fázi, že diskriminaci vlastní osoby omlouvám. Snažím se vžít do pocitu diskriminujícího, a byť zpravidla argumentuje v rámci kolektivní viny, tak jeho zdůvodnění vnímám z lidského hlediska jako oprávněné. Můj postoj mi dopřává ten luxus, že se málo co dotkne mých pocitů. Ano, je to poněkud zvrácené. Jestli se však nějaká podivnost dotkne mé osoby přímo, je to výjimečný jev, který bolí o to citlivěji, pokud se to dotkne i mých dvou malých dětí, je tak říkajíc „oheň na střeše“.

V sobotu 11. 10. 2014 jsem byl proto velice šokován, když jsem vzal své děti na fotbalové utkání, ve kterém nastoupilo TJ Junior Roma Děčín, ale soupeř z Huntířova se nedostavil. Nechápal jsem, proč se do sportovního klání vnáší zjevný rasismus a o to víc byly šokovány mé děti z toho, že na perfektně střiženém pažitu, je jen jedno mužstvo. Nezvládl jsem to vysvětlit své dceři, ani synovi, ačkoliv jsem se velice snažil. Ani u sedmiletého dítěte jsem neobstál s vysvětlením, které oficiálně akceptují fotbalový

funkcionáři místní, lidé z fotbalového svazu, až po pana Peltu. Hlavní dva argumenty, kterými se zaklínají místní soupeři, neobstáli, ani u mé sedmileté dcery:

Protože incident 4 roky starý byl řešen disciplinárně fotbalovým svazem a násilníci tehdejší v současném klubu nejsou, krom Heráka, který měl 3 roky distanc. Avšak nadále jeho letošní angažmá v TJ Junior Roma Děčín soupeřům vadím, ale to, že celý tento rok nastupuje také za fotbalový klub Heřmanov, nevadí nikomu.
Údajně je romský fotbalový klub léta protěžován městem tím způsobem, že městský stadion mohou používat za symbolickou cenu, avšak oni jsou jediní, kdo na tomto stadionu odklízel následky povodní, kdo prováděl kopáčské práce, když se stavěl přilehlý Lídl a kdo na tomto stadionu dodnes uklízí po zápasech.
Benefiční zápas se zástupci Ambasád, nevnesl do věci žádné světlo. Již týden si lámu hlavu tím, proč jsem musel být já a mé děti konfrontován tak neslýchanou urážkou důstojnosti. Již týden přemýšlím, jak vysvětlit dětem čeho se to minulou sobotu stali svědky. Proč sportovci nechtějí s někým hrát a proč na hřišti, kde je avizováno fotbalové utkání nastupuje jen jeden tým. Zvlášť složité je to v případě, když na druhou stranu neustále upozorňuji své děti, že sport, znamená „fair play“, že sport bourá veškeré pomyslné zdi mezi lidmi. Tohle se mě osobně velice dotýká, vnímám to jako nedůstojné vůči své osobě a svým dětem a jako přímý útok na mou osobu a rodinu.

Děkuji za pochopení a odpověď

zdroj: blog.aktualne.cz/blogy/drahomir-radek-horvath.php?itemid=23936